Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi jsem se v kině ještě nesmál tak, abych rušil ostatní. Asi mě u kresleného filmu ještě nikdy nerušili plačící dospělí pofrkávající do kapesníků. Asi jsem za posledních sedm let neviděl lepší pixarovku. Asi jsem nikdy neviděl horší pixarovský předfilm.
Film o tom, jak v hlavě jedenáctileté holčičky dovádí pět základních emocí, jež řídí chování i všech ostatních. Mimochodem prostřednictvím bojůvek o řídící panel ve velíně. V hlavě je výjimečný animák. V některých ohledech i sofistikovaný, je znát, že scénáristé načetli spoustu knih a najali psychology i psychiatry. Svět hlavy vykreslený s vtipem a obrovskou tvůrčí invencí. Chtěl bych vidět víc. Bylo více než zábavné nahlédnout na okamžik do hlav i jiným, než hlavní hrdince. A skončit právě ve chvíli, kdy nastupuje puberta? To přeci nejde! Navíc, když mě nejvíce rozsekaly závěrečné titulky, při nichž se podíváte do mozkovny i některým domácím mazlíčkům. Chci vidět víc!
9 / 10
Vydáno: 2015
Vydavatel: Pixar
Stopáž: 102
Inside Out
USA, 2015
Režie: Pete Docter, Ronaldo Del Carmen
Scénář: Pete Docter, Ronaldo Del Carmen, Meg LeFauve, Josh Cooley
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Diane Lane, Amy Poehler, Mindy Kaling, Bill Hader, Kyle MacLachlan, Phyllis Smith, Lewis Black, Richard Kind, Jess Harnell, Carlos Alazraqui, Frank Oz, Paula Poundstone, Bobby Moynihan, Josh Cooley, Flea, John Ratzenberger, Rashida Jones
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
